Vše dobré!
Konečně si mohu v klidu sednou a napsat, že můj disk je v pořádku opraven. Byl to neuvěřitelně stresující boj, ale díky jednomu z Vás čtenářů, Michalovi z brněnského iStyle oprava proběhla bez velké chyby. Děkuju mnohokrát za ochotu.
K problémům s diskem se přidaly zdravotní potíže. Zkrátka jsem nastydla, když jsem se vracela z pátečního večírku a musím říct, že jsem ani opravdu neměla náladu se potit ve fitku a pak zase se nechat ofouknout průvanem. Věnovala jsem se tedy ležení, čtení, školní práci a především vaření.
Proč mluvím o vaření? Protože moji milí zlatí se mi již podruhé dostalo té cti a navštívila jsem kurz vaření. Přesněji na kurzu tradiční české kuchyně podle M.D. Rettigové v Ola Kala. Kdo si teď pomyslel, že na guláši přeci není nic těžkého a vepřové se zelím zvládne i dítko, nemá vůbec tušení jak vysoká gastronomie může česká kuchyně být. Já k vaření zíkala vztah již ve svých jedenácti, kdy jsem do kulinářského světa vstoupila s vlastním receptem na grilovaná rajčata (vlastně smažená na pánvi bezoleeje) se sýrem (Eidam 45%, který tam ten tuk zase pustil). Vzpomínám, že jsem tenkráte nechtěla jíst nic jiného, protože jsem byla velice hrdá. Po měsíci se mi můj úžasný kousek přejedl. Následovaly víkendy s mojí sestřičkou, která mě naučila sýrovou omáčku na těstoviny, potom jsem přidala maso a od dvanácti let si musela povětšinou vařit sama. Ano i když jsem se hladová, po týdnu vrátila z Prahy domů, místo svíčkové na plotně mě čekalo oznámení: „Tak si něco uvař, nebo si dej jogurt!” Prohlašuji, že jogurt sním tak jednou do měsíce, popřípadě v podobě dressingu na mém salátu. Nicméně si troufám říct, že ve svých dvaadvaceti mám kuchařské zkušenosti větší, než většina vrstevníků. Mám ale kamarádku, která nadšením a levelem můj um možná ještě předčí a právě spolu vaříme nejraději. Speciálně když jsme na Šumavě s partou přátel a máme k dispozici všechno možné, abychom z toho my dvě vykouzlily i nemožné. Předrokem to například byl domácí marcipán. Byl trochu řídký, ano, ale do koláče perfektní.
Právě s Rozárkou jsme jednou navštívily kuchařskou školu a protože byl v trendu film Julie a Julia, musely jsme jít na Francouzskou kuchyni, protože kdo by nechtěl zažít chuťový orgasmus způsobený čokoládovým fondánem s báječnou domácí vanilkovou zmrzlinou? Takový kuchařský kurz je spíš zážitek a pokud je člověk gurmán určitě si ho užije o to víc. Musely jsme tedy jít znovu a volba padla na českou…
Tatarák jsem nikdy nejedla, neboť představa syrového hovězího masa ve mě vyvolávala nepochopitelnou nechuť (svůj steak mám ráda rare/medium) a protože sushi ve mě taky vždy vyvolávalo zhnusení, které následovalo i po tom, co jsem ho ochutnala byla jsem víc než nervózní, když jsem zdrobnělinu “tataráček” viděla na menu. Pravdou je, že ho radši ochutnám když si ho sama vyrobím a pod dozorem jediného sympatického českého kuchaře, co je světu známý. (Nutno podotknout, že Emanuel není čech, Polhreich je takový vulgarista, že bych mu ten tatarák nejradši nacpala do všech otvorů, asi tak jako Mr. Bean do slánky v té jedné epizodě a Jirka Babica - to si děláte srandu ne?)
Takže k menu:
- Hovězí svíčková na smetaně s karlovarským knedlíkem - já měla za to, že mi ta prášková, hospodská chutná. Opravdu dokonalost sama a já to konečně umím uvařit. Jsem na sebe pyšná, zvláště když pomylsím, že karlovarský knedlík neumí ani moje mamá.
- Telecí líčka na víně - ano, skutečně to jsou tvářičky telátek, ale na víně jsou báječné. Vsadím se, že toto jídlo pravděpodobně neznáte a málokdo by tušil, že je to česká kuchyně. To čumíte, co?
- Zelňačka s klobáskou - nejspíš všichni dietáři teď protáčí panenkami, ale domácí klobáska se zelíčkem, to mi přijde i docela zdravé…
- Tataráček - nikdy jsem tatarák nejedla a byla jsem proto dost vyděšená, ale zase na druhou stranu, kdy jindy bych ho měla ochutnat, než když si ho sama připravím pod dozorem takové kuchařskéšpičky. Překvapivě to je skvělé jídlo
- A pátým byly tvarohové švestkové knedlíčky ve slivovicové omáčce - slivovice v cukru a másle… Haló nebe!
Mladý pan Kašpárek byl dokonce tak ochotný, že mi ukázal, jak se dělá sázené vejce. Něco s čím jsem bojovala už dlouho a hádejte co, dnes jsem ho měla k snídani.
Po kurzu jsem domů dorazila ale tak nacpaná, že jediné na co jsem se zmohla, bylo lehnout si na svou zaplněnou podlahu, dát si nohy nahoru a hlasitě funět a vzdychat, aniž by došlo k nějaké partnerské aktivitě. A když jsem se zase postavila na nohy, podívala se na své bříško, podivila jsem se jak je možné, že jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství, aniž bych něco zaznamenala… Očekávala jsem takové malé hovězí děťátko.
Mé kuchařské dovednosti se tedy posunuly zase o level výš a vzhledem k tomu, že umím uvařit i tato sváteční česká jídla, troufnu si říct, že jsem holka zralá na vdávání.
Hezkou sobotu, přátelé!
