moje útrpná cesta po týdnu
Tahle výzva je nejspíš to nejtěžší, co jsem v životě zatím podnikla. A samozřejmě, že jsem se přecenila. Tak jak to tedy za uplynulých pár dní bylo?
Takhle to ráno nějak vypadá
V pátek ráno jsem se probudila se strašnou kocovinou a vzpomínkou, že jsem předchozí den slíbila své kamarádce, že spolu půjdeme zničit všechna posilovací monstra, které nám World Class nabízí. Abyste věděli, tak přes svůj mladičký věk už pociťuji, že se dostávám do fáze, kdy alkohol druhý den je problém a zjišťuji, že sport je ideální terapie na toto „fyzické trauma druhého rána.” Nuže jsem se tedy nějak dala aspoň částečně do stádia ve kterém jsem schopná jít ven a dala jednu kávu se svým drahým sousedem těsně před posilovnou a jeho zkouškou. Já kávu nikdy moc nepila, ale poslední dobou jí považuji za stejný vynález asi jako „pilulku po”, čaj se mnou takové divy neumí. Dá se říct, že do posilovny jsem již dorazila v normálním stavu a plná síly, no částečně. S kamarádkou jsme tedy vyskočily na běžecký trenažer a asi minutu na něj zíraly. „Tery? Funguje je Ti to? Mě asi ne, ” pravila kamarádka. „ A víš že ne? Ale to zapneme. Ten vedle Tebe má cedulku, že nefunguje, tyhle dva žádnou nemají, tedy musí fungovat!” Zíraly jsme na naše přístroje další minutu až dorazil jeden z lidí, kteří na tričku nosí cedulku Personal Trainer (myslím, že se jmenuje David Hehejík a všichni se k němu okamžitě přihlašte na soukromou lekci! A také ho tímto zdravím:) a ochotně nám sdělil, že jeden z těch pásů nefunguje a dopomohl nám ke zjištění, že vlastně všechny tři mašiny jsou zralé na opravu. Šly jsme tedy na pásy trochu dál v místnosti, dvacet minut chodily do kopečka. Ráda bych běžela, ale moje nohy jsou z olova a každý náraz zabolí v holeni tak moc, že se mi chce plakat. Dalších dvacet minut Eliptical a asi hodina posilování na monstrech. Takhle ve dvou je to zábava, zvláště když musíte probrat všechny intimnosti milostného života a neumíte mluvit potichu, když se hýbete a všude okolo jsou jen samí muži ve středním věku.
Na závěr proběhlo plavání a částečně i výřivka, nicméně hosté hotelu Mariott byli v bazénu se svými dětmi a výřivka byla okupována staršími pány, tedy to bylo tak akorát na protažení a prohřátí.
O víkendu jsem jela do Pardubic a zjistila, že tam je nemožné sportovat jinak než běhat a když je venku takový eklhaft jako byl tento víkend, nedá se opravdu nic. Takže jsem celý víkend prospala a ano nesportovala. Což mě přivádí na mírnou úpravu mého cvičebního programu. Sportovat každý všední den!
Včera jsem neměla na nic náladu a bylo mi tesklivo nicméně po hodině přemlouvání se, jsem se vypravila na Kick Box, který byl tentokrát náročnější než minule, ale částečně pomohl odvést myšlenky jinam. A také mi to vůbec nešlo! Tímto zdravím slečnu co se mnou bojovala už minule, obě se v tom blonďatě plácáme a pan trenér Robin Červenka, který udělá rozštěp ještě líp než žena po porodu a nebo já když mi bylo 10 let, z nás musí mít trochu srandu. A neočekávala jsem, že na té hodině budeme skákat a dávat kolena co nejvýš, ano moje běžecké boty s tunou vzduchu pod chodidlem vydávali ten nejdunivější zvuk, jako bych byla ta největší slonice. Samozřejmě, kdybych to věděla, půjdu si zaběhat, neboť ta bolest vyjde nastejno.
Dnes už mě jen čeká Jillian Michaels na jednom z jejích videí. No wow!
